Sunday, 12 June 2016

Men at arms/Muži ve zbrani (1993)


This is Ankh-Morpork, Citie of One Thousand Surprises (according to the Guild of Merchants' guidebook). What more need be said? A sprawling place, home to a million people, greatest of cities on the Discworld, located on either side of the river Ankh, a waterway so muddy that it looks as if it is flowing upside down.
And visitors say: how does such a big city exist? What keeps it going? Since it's got a river you can chew, where does the drinking water come from? What is, in fact, the basis of its civic economy? How come it, against all probability, works?
Actually, visitors don't often say this. They usually say things like 'Which way to the, you know, the... er... you know, the young ladies, right?'
But if they started thinking with their brains for a little while, that's what they'd be thinking.

Toto je Ankh-Morpork, město tisíce překvapení (jak se praví v Průvodci městem Cechu obchodníků). Je třeba říkat ještě něco víc? Obrovské místo, domov skoro milionu lidí, největší z měst Zeměplochy, rozkládající se po obou stranách řeky Ankh, vodní cesty tak blátivé, že vypadá, jako by tekla dnem vzhůru. 
A návštěvníci říkají: Jak vůbec to velké město existuje? Co ho udržuje v chodu? Když má řeku, která se dá žvýkat, kde vlastně bere pitnou vodu? V čem leží základ jeho městské sociální politiky? Jak to, že proti všem zákonům pravděpodobnosti funguje? 
Návštěvníci to ale zase tak často neříkali. Obvykle říkali takové ty věci jako: Kudy bych se dostal, no víte, k… do… no tam… k těm mladým dámám, víte, co myslím? 
Ale kdyby v těch okamžicích alespoň chvíli mysleli mozkem, muselo by je něco takového napadnout. 


I guess I'm slowly going to write about all Terry Pratchett's books. I keep coming back to them when I feel I've had enough of wondering what to write about next because Pratchett is sure to entertain me. Not that I have too few ideas regarding what to write about. My list keeps going on.
So what do we have here now? Men at arms is the 15th Discworld novel, which means Terry Pratchett was at the full speed writing it. The early books were fun and all but they can't be compared to the later ones. They were hilarious but leaned more on the fantastical side. Now I'm aware that this is a series of fantasy books, which are set in a disc shaped world, which is carried by four elephants that stand on the shell of a huge turtle swimming through the universe. However, the longer Pratchett wrote the more he concentrated on reflecting our society and humankind. The books about Ankh-Morpork city guards are those books in which he manages to mirror our world and ourselves rather than sticking up to fantastical and philosophical concepts.
The city watch series consists of these books:

Guards! Guards! - I wrote about this one

Men at Arms

Feet of Clay - I wrote about this one as well.

Jingo - On my list

The Fifth Elephant

Night Watch

Thud!

Snuff

Patrician of the city, Havelock Vetinari, doesn't have many fans.
The above pictured man is Vetinari, who's ruled the city for many years. He has come up with many organizational changes, some of which were popular, others weren't, however, the city's prosperity keeps rising. As politics is a dangerous field to work in, he's been a subject of many attempts to coup or even assassination. None of them were successful. But there's always someone, who's willing to try to bring a more convenient ruler.
'Well, maybe,' he conceded, in the gentle tones of someone trying to talk someone else off a ledge, 'but we must ask ourselves: does Ankh-Morpork, at this point in time, require a king?'Edward looked at him as though he were mad.    'Need? Need? While our fair city languishes under the heel of the ty-rant?''Oh. You mean Vetinari.''Can't you see what he's done to this city?   ''He is a very unpleasant, jumped-up little man,' said Lady Selachii, 'but I would not say he actually terrorizes much. Not as such.''   You have to hand it to him,' said Viscount Skater, 'the city operates. More or less. Fellas and whatnot do things. ''The streets are safer than they used to be under Mad Lord Snapcase,' said Lady Selachii.   'Sa-fer? Vetinari set up the Thieves' Guild!' shouted Edward.   'Yes, yes, of course, very reprehensible, certainly. On the other hand, a modest annual payment and one walks in safety . . .''He always says,' said Lord Rust, 'that if you're going to have crime, it might as well be organized crime.
The Ankh-Morpork is slowly becoming more modern and the city watch as well. And as Vetinari decided they have to hire new employees who are part of some of numerous minorities of the cosmopolitan city. Nobody is too happy about it but the law must be obeyed. If you haven't read the book you might think it's a very heavy handed metaphor of racism and tolerance, which is half true. It IS a metafor but not heavy handed. Even though it's quite clear what Pratchett personal opinion is, he doesn't give us lectures on morality. Instead of that he entertains us with characters who are impossible not to fall in love with. 
'Did you know she was a werewolf?'    'Um . . . Captain Vimes kind of hinted, sir . . .' 'How did he hint?'Colon took a step back.  'He sort of said, "Fred, she's a damn werewolf. I don't like it any more than you do,but Vetinari says we've got to take one of them as well, and a werewolf's better than a vampire or a zombie, and that's all there is to it."   That's what he hinted.'   'I see.'

The original members start training the newbies and they need to be very thorough with it as some of them are have just moved into the glorious city of Ankh-Morpork and need a survival guide.
Suicide, for example. Murder was in fact a fairly uncommon event in Ankh-Morpork, but there were a lot of suicides. Walking in the night-time alleyways of The Shades was suicide. Asking for a short in a dwarf bar was suicide. Saying 'Got rocks in your head?' to a troll was suicide. You could commit suicide very easily, if you weren't careful. 

Moreover, Sam Vimes, the captain of the city watch is getting married and become a respected gentleman, which means he's going to resign on his position in the watch. It's not something he's looking forward even though he loves his fiance Sybil, who has proved herself to be a true exception of the whole social scene of the rich in Ankh-Morpork.
He'd learned something new: the very very rich could afford to be poor. Sybil Ramkin lived in the kind of poverty that was only available to the very rich, a poverty approached from the other side. Women who were merely well-off saved up and bought dresses made of silk edged with lace and pearls, but Lady Ramkin was so rich she could afford to stomp around the place in rubber boots and a tweed skirt that had belonged to her mother...The reason that the rich were so rich, Vimes reasoned, was because they managed to spend less money.Take boots, for example. He earned thirty-eight dollars a month plus allowances. A really good pair of leather boots cost fifty dollars. But an affordable pair of boots, which were sort of OK for a season or two and then leaked like hell when the cardboard gave out, cost about ten dollars...But the thing was that good boots lasted for years and years. A man who could afford fifty dollars had a pair of boots that'd still be keeping his feet dry in ten years' time, while a poor man who could only afford cheap boots would have spent a hundred dollars on boots in the same time and would still have wet feet. This was the Captain Samuel Vimes 'Boots' theory of socio-economic unfairness.
This is another moment where Pratchett jumps on the opportunity to bring a little bit of reality and social awareness into the fantasy genre, which is sadly full of dragons and shit instead of giving one something to think about.
The more I read other books and the more I reread Pratchett, the more I love him as an author. One shouldn't be scared to revisiting and re-evaluating the beloved old stories because one grows up and grows smarter. Here I can safely say that Terry Pratchett deserves all the love his fans feel for him.





Asi postupne napíšem o všetkých knihách Terryho Pratchetta. Vždy sa k nemu vrátim, keď mám pocit, že nemám chuť rozmýšľať o čom napíšem nabudúce, pretože Pratchett je stávka na istotu. Teda niežeby som nemala o čom písať. Môj zoznam rastie a rastie.
Že o čom to bude dnes? Muži ve zbrani je 15. kniha zo série Zeměplocha, čo znamená, že Terry Pratchett bol už v tom čase plne rozbehnutý. Jeho prvé knižky boli super, ale nedajú sa porovnať s jeho neskoršími. Boli zábavné, ale tiež boli oveľa fantazijnejšie. Teda, je mi jasné, že Zeměplocha je séria fantasy kníh odohrávajúcich sa na plochom svete, ktorý nesú na chrbte štyri slony stojace na pancieri obrovskej korytnačky, ktorá voľne pláva hlbinami vesmíru. No čím dlhšie Pratchett písal, tým viac sa sústredil na reflexiu našej spoločnosti a ľudstva. Knihy o Ankh-Morporskej mestskej hliadke sú práve jedny z tých, ktoré odzrkadľujú náš svet a nás samotných miesto toho, aby sa zubami-nechtami držali fantastických a filozofických myšlienok.

Toto sú knihy, ktoré rozvíjajú príhody Hliadky:

Stráže! Stráže! - o tejto som už písala

Muži ve zbrani

Nohy z jílu - o tejto tiež

Jingo - blízka budúcnosť

Pátý elefant

Noční hlídka

Buch!

Thud!

Šňupec

Patricij, Havelock Vetinari, nemá mnoho fanúšikov.
Vetinari, na obrázku hore, stojí na čele Ankh-Morporku už niekoľko rokov. Prišiel s mnohými reformami, z ktorými mnohé boli populárne a mnohé zase nie, ale prosperita mesta stúpa. Keďže politika je nebezpečné pracovné odvetvie, bol už niekoľkokrát cieľom atentátu či prevratu. Žiaden z nich však nebol úspešný. No vždy sa nájde niekto, kto túži po pohodlnejšom vládcovi.

„No, možná že na tom něco je,“ připustil konejšivým tónem člověka, který hovoří s někým, kdo stojí na okenní římse, „ale my se teď musíme sami sebe ptát, potřebuje Ankh-Morpork v tomto čase skutečně krále?“Eduard se na mluvčího podíval, jako kdyby se lord Rzezacz zbláznil."P-potřebuje? P-potřebuje? Zatímco naši spoluobčané strádají p-pod jhem tyrana?“ „Oh. To myslíš Vetinariho.“ „Cožpak nevidíte, co z města udělal?“ „Je to skutečně velmi nepříjemný a popudlivý mužík,“ prohlásila lady Žralounová, „ale neřekla bych, že nás zase tak moc terorizuje. Rozhodně ne nás jako takové.“ „Jedno mu musíte přiznat,“ řekl vikomt D’Obrussiel, „město funguje. Více méně. Různí lidé pracují a dělají věci.“ „Ulice jsou mnohem bezpečnější, než byly za šíleného lorda Picbudky,“ přidala se k němu lady Žralounová. „Bezpečnější? Vždyť to byl p-právě Vetinari, kdo založil Cech zlodějů!“ vykřikl Eduard. „Ano, jistě, to bylo samozřejmě velmi zpozdilé a trestuhodné. Na druhé straně, nevysoká měsíční platba… a člověk si chodí v bezpečí…“ „On vždycky říká,“ přispěchal lord Rzezacz se svou troškou, „že když ve městě má být nějaký zločin - a zločin nikdo nevymýtí, že? -, tak proč by to neměl být zločin organizovaný.“ 

Ankh-Morpork sa pomaly, ale iste mení na moderné mesto a hliadka sa tomu musí podriadiť. A ako Vetinari rozhodol, musia  najať nových členov, ktorí patria k nejakej minorite. Nikoho to neteší, ale sú to policajti a zákon musia poslúchať tiež (toto je fantasy svet). Ak ste knihu nečítali, tak si túto záplatku predstavíte ako do očí bijúcu metaforu pre rasizmus a toleranciu, čo je pravda iba z polovice. Skutočne to JE metafora, ale nepôsobí ako "päsť na oko". Aj keď je každému jasné aký bol Pratchettov postoj, autor nám neponúka kázanie na tému, čo je morálne a čo nie. Miesto toho nás pobaví postavami, do ktorých sa nemôžete nezaľúbiť na prvý pohľad.
„Věděl jste vy, že je to vlkodlačice?“ „Ehm… kapitán Elánius něco takového naznačil, pane…“ „Jak to naznačil?“ Tračník o krok ustoupil. „No, on tak nějak řekl: ,Frede, ta ženská je zatracená vlkodlačice. Nelíbí se mi to víc než tobě, ale Vetinari trvá na tom, abychom přijali i jednoho z tamtěch, a vlkodlak je pořád lepší než zombie nebo upír. Nic s tím nenaděláme.’ To mi naznačil.“ 
Pôvodní členovia hliadky začnú zaúčať nováčikov a dávajú si na tom naozaj záležať, pretože niektorí prišli do Ankh-Morporku iba nedávno a potrebujú návod ako prežiť.
Například sebevražda. Je potřeba říci, že vraždy byly v Ankh-Morporku velmi vzácné, zato sebevražd tam bylo až až. Procházet v noci temnými uličkami Stínova, to byla sebevražda. Objednat si v trpasličím baru „Jednoho prcka“, to byla sebevražda. Říci „Ty jsi ale balvan“ trollovi byla sebevražda. Když člověk nebyl dostatečně opatrný, spáchal sebevraždu na to tata.  
Navyše Sam Elánius, kapitán mestskej hliadky sa ide ženiť a potom sa z neho stane vážený člen vyššej spoločnosti, čo znamená, že sa musí vzdať svojej pozície v hliadke. Nie je to niečo, na čo by sa tešil, aj keď svoju snúbenicu, ľúbi, lebo je to skutočná výnimka, keď ide o Ankh-Morporskú smotánku.
Teď se naučil něco nového: ti opravdu bohatí si mohou dovolit být chudí. Sibyla Berankinová žila v chudobě, jakou si mohli dopřát jen ti nejbohatší, v chudobě, ke které se přistupovalo z druhé strany. Ženy, které byly jen zámožné, šetřily a kupovaly si šaty ušité z hedvábí, lemované krajkami a vyšívané perlami, ale lady Berankinová byla tak bohatá, že si mohla dovolit dupat po celém domě v holínkách a tvídové sukni, kterou měla ještě po své matce...
Elánius nakonec došel k názoru, že tihle bohatí jsou tak bohatí proto, že si mohli dovolit utrácet méně peněz.
Vezměte si například boty. On si vydělal třicet devět tolarů měsíčně plus příplatky. Pár skutečně dobrých kožených bot stál padesát tolarů. Ale boty za přijatelnou cenu, takové, které vydržely sezónu, někdy i dvě, i když po tom, co se ošlapaly, do nich pekelně teklo, stály deset tolarů. Právě takové boty si Elánius kupoval a nosil je, dokud vydržely...
Věc spočívala v tom, že dobré boty vydržely roky a roky. Člověk, který si mohl dovolit dát padesát tolarů za pořádné boty, měl obutí, jež jeho nohy udrží v suchu ještě za deset let, zatímco chudák, který si mohl dovolit dát za boty jen deset tolarů, utratí za stejnou dobu sto tolarů, a přitom bude mít prakticky pořád mokré nohy!
Tohle byla „botová teorie“ sociálně-ekonomické nespravedlnosti kapitána Elánia.
To je len jeden z mnohých momentov, kedy sa Pratchett rozhodne využiť príležitosť priniesť trošku reality a spoločenskej zodpovednosti do fantazijného žánru, ktorý je až príliš často zahltený drakmi a inými chobotinami miesto toho, aby človeku poskytol podnety na premýšľanie.
Čím viac čítam iné knihy a čím viac sa vraciam k Pratchettovi, tým viac na neho nedám dopustiť. Človek by sa nemal báť sa vrátiť a prehodnotiť obľúbené príbehy, pretože s časom zmúdrie. Tu však môžem potvrdiť, že Terry Pratchett si zaslúži všetok obdiv, ktorým ho fanúšikovia aj posmrtne zahŕňajú.

No comments:

Post a Comment

Note: only a member of this blog may post a comment.